K hrazení znalečného z majetkové podstaty bez souhlasu věřitelského výboru

Nejvyšší soud se ve svém usnesení ze dne 28. 5. 2020, sen. zn. 29 NSCR 94/2018, vyjádřil ke vztahu ustanovení § 39 odst. 2 a odst. 3 a ustanovení § 219 odst. 3 insolvenčního zákona. Podle ustanovení § 39 insolvenčního zákona totiž náklady spojené s využitím odborníků lze hradit z majetkové podstaty, jen je‑li jejich využití účelné vzhledem k rozsahu a náročnosti insolvenčního řízení a jsou-li předem schváleny věřitelským výborem. Ustanovení § 219 odst. 3 insolvenčního zákona pak ale stanoví, že ocenění obtížně ocenitelného majetku může insolvenční správce zadat znalci i bez žádosti věřitelského výboru; to neplatí, lze-li důvodně předpokládat, že náklady na ocenění majetku znalcem budou vyšší než přínos pro majetkovou podstatu získaný tímto způsobem jeho ocenění.

Nejvyšší soud judikoval, že aplikace ustanovení § 219 insolvenčního zákona má před ustanovením § 39 insolvenčního zákona přednost. Uvedl, že jde-li o obtížně ocenitelný majetek, jehož ocenění pro účely soupisu znalci zadá insolvenční správce bez žádosti věřitelského výboru, aniž by takovému postupu bránily skutečnosti uvedené v závěru § 219 odst. 3 insolvenčního zákona, lze takto vzniklý náklad na znalečném hradit z majetkové podstaty bez dalšího zkoumání účelnosti využití znalce a bez předchozího souhlasu věřitelského výboru ve smyslu § 39 odst. 3 insolvenčního zákona. Jde-li (naopak) o obtížně ocenitelný majetek, jehož ocenění pro účely soupisu zadá insolvenční správce znalci bez žádosti věřitelského výboru, ačkoli lze důvodně předpokládat, že náklady na ocenění majetku znalcem budou vyšší než přínos pro majetkovou podstatu získaný tímto způsobem jeho ocenění, lze takto vzniklý náklad na znalečném hradit z majetkové podstaty jen při splnění podmínek uvedených v § 39 odst. 3 insolvenčního zákona.

Odkaz na celé znění rozhodnutí zde.