K přípustnosti oddlužení, pokud bylo dlužníku v předchozím řízení přiznáno osvobození od placení pohledávek. Ke správné aplikaci přechodných ustanovení.

19. 4. 2021

Třicátý první komentář judikátu Tomáše Jirmáska.

19. 4. 2021. Názory prezentované v tomto článku jsou mými soukromými názory. Při vašem hodnocení prosím o přísnost a o to, abyste mi své názory, výhrady, podněty, ale i náměty na zajímavá rozhodnutí zasílali na e-mail: tjirmasek@ksoud.pha.justice.cz Tomáš Jirmásek, soudcem insolvenčního úseku Krajského soudu v Praze od 17. 11. 2011.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, č. j. 29 NSČR 38/2020-A-26 (MSPH 95 INS 25991/2019). ^{(Komentované usnesení nebylo ke dni zveřejnění tohoto článku dosud na stránkách Nejvyššího soudu uveřejněno)}

Právní věta

Aplikace ust. § 395 odst. 3 InsZ, ve znění účinném od 1. 6. 2019, i na insolvenční řízení dlužníka, jež bylo skončeno před uvedeným datem, odporuje pravidlům výkladu nepravé zpětné účinnosti.

Ust. § 395 odst. 3 InsZ, ve znění účinném od 1. 6. 2019, jež ukládá insolvenčnímu soudu zamítnout návrh na povolení oddlužení, jestliže v posledních 10 letech před podáním insolvenčního návrhu bylo dlužníku pravomocným rozhodnutím přiznáno osvobození od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž nebyly uspokojeny, se použije pouze tehdy, bylo-li v (předchozím) insolvenčním řízení takové rozhodnutí vydáno (až) v době od 1. 6. 2019.

Dotčené právní předpisy

§ 395 odst. 3 InsZ ve znění účinném do 31. 5. 2019

§ 395 odst. 3 InsZ ve znění účinném od 1. 6. 2019

Přechodná ustanovení k zákonu č. 31/2019 Sb. (dále jen „Oddlužovací novela“)

Skutkový stav a rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu

Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 11. 2019, č. j. MSPH 95 INS 25991/2019-A-6 zamítl návrh dlužníka na povolení oddlužení a zastavil insolvenční řízení. Důvodem pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení bylo, že dlužník byl v přechozím insolvenčním řízení usnesením ze dne 23. 4. 2019, č. j. MSPH 94 INS 4317/2009-B-59 osvobozen od placení pohledávek dle ust. § 414 InsZ.

K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze napadené usnesení potvrdil usnesením ze dne 25. 2. 2020, č. j. 3 VSPH 79/2020-A-13 (MSPH 95 INS 25991/2019).

K dovolání dlužníka Nejvyšší soud komentovaným usnesením obě citovaná usnesení zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Z odůvodnění komentovaného usnesení

Čl. II zákona č. 31/2019 Sb. (Oddlužovací novela)

Přechodné ustanovení

V insolvenčních řízeních, která byla zahájena a v nichž bylo vydáno rozhodnutí o úpadku dlužníka přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se postupuje podle zákona č. 182/2006 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

§ 395 InsZ ve znění účinném do 31. 5. 2019

(1) Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat,

a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo
b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

(2) Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení.

(3) Rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení oddlužení se doručuje dlužníku, osobě, která návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu může podat pouze osoba, která návrh podala.

§ 395 InsZ ve znění účinném od 1. 6. 2019

(1) Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat,

a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo
b) že dlužník nebude schopen splácet v plné výši ani pohledávky podle § 168 odst. 2 písm. a), přičemž výše splátky ostatním věřitelům včetně věřitelů pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň nesmí být nižší než tato pohledávka, a dále ani pohledávky podle § 169 odst. 1 písm. e) a § 390a odst. 5.

(3) Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení také tehdy, jestliže v posledních 10 letech před podáním insolvenčního návrhu bylo dlužníku pravomocným rozhodnutím přiznáno osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž nebyly uspokojeny.

(4) Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení také tehdy, jestliže v posledních 5 letech před podáním insolvenčního návrhu byl návrh dlužníka na povolení oddlužení pravomocně zamítnut z důvodu, že je jím sledován nepoctivý záměr, nebo jestliže z téhož důvodu nebylo oddlužení schváleno nebo bylo schválené oddlužení zrušeno.

(5) Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení také tehdy, jestliže v posledních 3 měsících před podáním insolvenčního návrhu vzal dlužník svůj předchozí návrh na povolení oddlužení zpět.

(6) Postup podle odstavců 3 až 6 se nepoužije, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, zejména zavázal-li se dlužník z ospravedlnitelného důvodu nebo existuje-li výrazný nepoměr mezi výší dluhu a poskytnutého plnění.

(7) Proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení oddlužení může podat odvolání pouze dlužník.

23. Ve výše ustaveném právním rámci se Nejvyšší soud nejprve zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem co do možnosti aplikace ust. § 395 odst. 3 InsZ, ve znění účinném od 1. 6. 2019.

24. Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval výkladem nepravé zpětné účinnosti zákona. Potud je judikatura Nejvyššího soudu jednotná v závěrech, podle nichž nový právní předpis, který řeší stejný právní institut jinak (zcela nebo jen zčásti) než dosavadní právní úprava, nemusí mít na právní vztahy, které vznikly před jeho účinností, žádný vliv. Takováto situace nastává, stanoví-li nový právní předpis, že se jím řídí jen právní vztahy, které vznikly po jeho účinnosti, a že tedy právní vztahy, vzniklé před jeho účinností se včetně všech práv a nároků řídí dosavadními předpisy, i když tato práva a nároky vzniknou až po účinnosti nového právního předpisu. Obvykle však nový právní předpis má vliv i na právní vztahy, které vznikly před jeho účinností; v takovémto případ nastává tzv. zpětná účinnost (retroaktivita) nového právního předpisu. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2525/99, uveřejněné pod číslem Rc 34/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Právní teorie rozeznává zpětnou účinnost (retroaktivitu) pravou a nepravou. O pravou zpětnou účinnost (retroaktivitu) jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a nároků účastníků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah nebo nároky z něj vyplývající vznikly před účinností nového právního předpisu. Nepravá zpětná účinnost (retroaktivita) znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů a nároky z těchto vztahů vzniklé před účinností nového právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 29 Odo 908/2003, uveřejněný pod číslem Rc 35/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Rc 35/2006“), i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2017, č. j. 29 NSČR 14/2015-P20-19 (KSBR 54 INS 20426/2011), uveřejněném pod číslem Rc 25/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost proti citovanému usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. IV. ÚS 504/18).

25. Dikce přechodného ustanovení obsaženého v čl. II. Oddlužovací novely beze zbytku odpovídá závěru, že právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, se včetně všech práv a nároků řídí dosavadními předpisy, i když tato práva a nároky vzniknou až po účinnosti nového právního předpisu.

26. Před 1. 6. 2019 dlužník nebyl omezen v možnosti žádat řešení svého úpadku oddlužením (v možnosti docílit povolení oddlužení) tím, že mu v posledních 10 letech před podáním insolvenčního návrhu bylo pravomocně přiznáno osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž nebyly uspokojeny (pro účel tohoto komentáře dále jen „přiznání osvobození“) [taková okolnost nebyla sama o sobě důvodem pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení]. Přitom na to, že ve vazbě na jeho procesní aktivity v dřívějším insolvenčním řízení bude s právní skutečností, která nastala před 1. 6. 2019, a kterou je právní moc usnesení, jímž insolvenční soud přiznal dlužníku osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž nebyly uspokojeny, spojen následek předjímaný ust. § 395 odst. 3 InsZ, ve znění účinném od 1. 6. 2019, mohl dlužník poprvé pomýšlet až od 1. 6. 2019 (kdy nabyla účinnosti novela InsZ provedená Oddlužovací novelou). Své chování by ovšem mohl tomuto následku přizpůsobit, jen kdyby takto jednal už před 1. 6. 2019. Logikou věci je dáno, že to není možné.

27. Aplikace ust. § 395 odst. 3 InsZ, ve znění účinném od 1. 6. 2019, i na insolvenční řízení dlužníka, jež bylo skončeno před uvedeným datem, tak odporuje pravidlům výkladu nepravé zpětné účinnosti vyloženým ve výše označené judikatuře a je rovněž v rozporu s principem ochrany minulých právních skutečností [srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněný pod číslem 13/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a vyšlý pod č. 63/1997 Sb. (dále jen „Pl. ÚS 21/96“), jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, č. j. 29 NSČR 170/2018-B-49 (KSUL 43 INS 9570/2015), uveřejněné pod číslem Rc 102/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo Rc 35/2006 (dále jen „Rc 102/2020)]. Nejvyšší soud uzavírá, že ust. § 395 odst. 3 InsZ, ve znění účinném od 1. 6. 2019, jež ukládá insolvenčnímu soudu zamítnout návrh na povolení oddlužení, jestliže v posledních 10 letech před podáním insolvenčního návrhu bylo dlužníku pravomocným rozhodnutím přiznáno osvobození od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž nebyly uspokojeny, se použije pouze tehdy, bylo-li v (předchozím) insolvenčním řízení takové rozhodnutí vydáno (až) v době od 1. 6. 2019.

28. Ostatně, přímo text článku II. Oddlužovací novely demonstruje zákonodárcem projevenou vůli vyloučit použití novelizovaných ustanovení InsZ způsobem, jenž by působil zpětně. Není totiž žádných pochyb o tom, že překážku povolení oddlužení formulovanou ust. § 395 odst. 3 InsZ nelze použít v insolvenčních řízeních zahájených před 1. 6. 2019 bez zřetele k tomu, že insolvenční soud bude rozhodovat o dlužníkově úpadku a způsobu jeho řešení (oddlužením) až v době od 1. 6. 2019.

29. Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, tudíž není správné a dovolání je důvodné.

30. Rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo (v žádném případě) obstát také proto, že trpí vadou, k jejíž existenci byl dovolací soud povinen přihlédnout u přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Insolvenční soud totiž rozhodl o návrhu na povolení oddlužení a o zastavení insolvenčního řízení (§ 396 odst. 2 InsZ), aniž rozhodl o insolvenčním návrhu dlužníka. Přitom zastavit (podle označeného ustanovení) lze jen insolvenční řízení, v němž byl předtím zjištěn úpadek dlužníka. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 29 Cdo 3108/2015, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2018, pod číslem 148, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 29 Cdo 3107/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2019, č. j. 29 NSČR 81/2019-A-24 (KSBR 37 INS 20478/2018). Odvolací soud ohledně této zjevné vady řízení též nezjednal nápravu.

31. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení podle ust. § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí insolvenčního soudu, zrušil Nejvyšší soud podle ust. § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. i toto rozhodnutí, a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Komentář

I. K přípustnosti oddlužení dle ust. § 395 odst. 3 InsZ, ve znění účinném od 1. 6. 2019, pokud bylo dlužníku přiznáno osvobození v řízení dle InsZ, ve znění účinném do 31. 5. 2019

Komentované usnesení řeší otázku (možného) střetu dvou právních úprav týkajících se subjektivní přípustnosti oddlužení (§ 395 InsZ). Úvodem je třeba připomenout, že InsZ ve znění účinném do 31. 5. 2019 stanovil, že insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že jím je sledován nepoctivý záměr nebo jestliže dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení [§ 395 odst. 1 písm. a) a odst. 2 InsZ].

InsZ ve znění účinném od 1. 6. 2019 stanoví, že insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení vedle dosavadních důvodů také tehdy, jestliže

v posledních 10 letech před podáním insolvenčního návrhu bylo dlužníku pravomocným rozhodnutím přiznáno osvobození (§ 395 odst. 3 InsZ),
v posledních 5 letech před podáním insolvenčního návrhu byl návrh dlužníka na povolení oddlužení pravomocně zamítnut z důvodu, že je jím sledován nepoctivý záměr, nebo jestliže z téhož důvodu nebylo oddlužení schváleno nebo bylo schválené oddlužení zrušeno (§ 395 odst. 4 InsZ), a jestliže
v posledních 3 měsících před podáním insolvenčního návrhu vzal dlužník svůj předchozí návrh na povolení oddlužení zpět (§ 395 odst. 5 InsZ).

V komentovaném případě bylo insolvenční řízení zahájeno po 1. 6. 2019, tedy za účinnosti nové právní úpravy, zásadně zapovídající dlužníkům oddlužení, bylo-li jim v posledních 10 letech přiznáno osvobození. To přitom bylo dlužníku přiznáno jen pár měsíců před podáním nového návrhu na povolení oddlužení, a to dne 23. 4. 2019, tedy před účinností Oddlužovací novely.

Spor se vedl o použitelnosti nové právní úpravy (Oddlužovací novely) v situaci, kdy má být podle ní dlužník sankcionován pro právní skutečnost, která nastala před účinností Oddlužovací novely (přiznání osvobození).

V obecné rovině nabízejí odpověď na otázku, která norma se na dané (po 1. 6. 2019 zahájené) řízení použije, obecná procesní pravidla týkající se účinnosti: Oddlužovací novela, neboť za její účinnosti bylo nové řízení zahájeno. Dle mého mínění se ve skutečnosti o dilema nad volbou dvou v čase odlišných právních norem nejedná.

Komentované usnesení odkazem na nález Pl. ÚS 21/96 akcentuje princip ochrany minulých právních skutečností, aby následně podrobilo testu tímto principem ust. § 395 odst. 3 InsZ ve znění účinném od 1. 6. 2019.

Komentované usnesení shrnuje, že před 1. 6. 2019 dlužník nebyl omezen v možnosti žádat řešení svého úpadku oddlužením (v možnosti docílit povolení oddlužení) tím, že mu v posledních 10 letech před podáním insolvenčního návrhu bylo pravomocně přiznáno osvobození. Přitom na to, že ve vazbě na jeho procesní aktivity v dřívějším insolvenčním řízení bude s právní skutečností, která nastala před 1. 6. 2019, a kterou je právní moc usnesení, jímž insolvenční soud přiznal dlužníku osvobození, spojen následek předjímaný ust. § 395 odst. 3 InsZ ve znění účinném od 1. 6. 2019, mohl dlužník poprvé pomýšlet až od 1. 6. 2019 (kdy nabyla účinnosti novela InsZ provedená Oddlužovací novelou). Své chování by ovšem mohl tomuto následku přizpůsobit, jen kdyby takto jednal už před 1. 6. 2019. Logikou věci je dáno, uvádí se dále v komentovaném usnesení, že to není možné.

Proti situaci řešené v Rc 102/2020 je zde však ten podstatný rozdíl, že zatímco v Rc 102/2020 měl dlužník jednat v souladu s novelou před její účinností, což přirozeně nemohl, tak obsahem ust. § 395 odst. 3 InsZ, ve znění účinném od 1. 6. 2019 (a předmětem komentovaného případu), je jednání dlužníka po účinnosti Oddlužovací novely (dlužník podává návrh na povolení oddlužení).

Tolik k ochraně minulých právních skutečností dle komentovaného usnesení; to však tento test, příp. test ochrany nabytých práv, nijak (pro účel aplikace na řešený vztah) obecně nedefinovalo (stejně jako v Rc 102/2020). Z obsahu komentovaného usnesení však lze mít za to, že podstatným pro Nejvyšší soud je, že novou právní normu nelze použít proto, že pro naplnění její hypotézy se přihlíží k právním skutečnostem, které měly nastat před účinností nové právní normy.

Takový přístup je možná částečně pochopitelný, nikoli však pravidelný. Sám Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 30. 7. 2018, č. j. 29 ICdo 60/2018-692 (38 ICm 1343/2010, KSPH 38 INS 3926/2009) posuzoval neúčinnost právních jednání dlužníka dle úpravy InsZ účinného od 1. 1. 2008, třebaže se jednalo o sérii právních jednání datovaných počínaje dnem 29. 11. 2006; takovým jednáním (učiněným více než 2 roky před zahájením insolvenčního řízení) by podle tehdejší právní úpravy ZKV účinné do 31. 12. 2007 přitom odporovat nešlo (viz § 15 ZKV).

K výslovné námitce žalovaného přípustnost aplikace ust. § 235 a násl. InsZ, ve znění účinném od 1. 1. 2008, na právní jednání dlužníka učiněná před tímto datem, připustil i Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 22. 5. 2014, č. j. 101 VSPH 208/2014-203 (37 ICm 606/2010, KSPH 37 INS 8804/2009). Jsem si vědom, že neúčinnost právních jednání (úkonů) znala i dřívější právní úprava, která však obsahovala (částečně) jiné skutkové podstaty a zejm. znatelně kratší dobu, po kterou takovým jednáním bylo lze odporovat (opět viz § 15 ZKV).

Vrchní soud v Olomouci pak svým usnesením ze dne 18. 12. 2008, č. j. 2 VSOL 181/2008-A-14 (KSBR 40 INS 3720/2008) potvrdil prvoinstanční rozhodnutí o zamítnutí návrhu dlužnice na povolení oddlužení s odůvodněním, že byla dne 23. 10. 2006 (tedy před účinností InsZ a institutu oddlužení) odsouzena za spáchání trestného činu majetkové povahy. K tomu nutno připomenout, že dle ust. § 395 odst. 3 písm. b) InsZ, ve znění účinném do 31. 12. 2013, insolvenční soud zamítl návrh na povolení oddlužení, pokud podle výpisu z rejstříku trestů v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení proběhlo trestní řízení, které skončilo pravomocným odsouzením pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy.

Konečně (zcela opačně od komentovaného usnesení) rozhodl Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 24. 4. 2020, č. j. 2 VSPH 418/2020-A-11 (KSPH 66 INS 27621/2019) nebo Vrchní soud v Olomouci v usnesení ze dne 29. 4. 2020, č. j. 4 VSOL 169/2020-A-10 (KSBR 29 INS 4835/2020), v nichž se oba soudy výslovně přihlásily k závěru soudů prvního stupně, že přiznání osvobození před 1. 6. 2019 zásadně brání ve smyslu ust. § 395 odst. 3 InsZ, ve znění účinném od 1. 6. 2019, povolení oddlužení.

Situace, kdy nový právní předpis pro naplnění své hypotézy požaduje splnění podmínek, které měly být splněny (též) v minulosti, je běžnou napříč celým právním řádem; typickou je v tzv. kvalifikačních normách, definujících podmínky, za jejichž splnění vznikne dotčenému subjektu určité právo, např. v přístupu k určité profesi, funkci, povolení, zakázce atd. Přidržím-li se insolvenčního prostředí, tak dle ust. § 6 odst. 1 písm. e) zákona o insolvenčních správcích, ve znění účinném od 1. 7. 2017, je jednou z podmínek pro vydání povolení vykonávat činnost insolvenčního správce mj. to, že žadatel vykonával po dobu alespoň 3 let odbornou praxi v oblasti související s výkonem funkce insolvenčního správce. Přechodná ustanovení žádné přechodné období nestanovila, tedy počínaje dnem 1. 7. 2017 musel žadatel prokázat odbornou praxi sahající i do období, kdy tato odborná praxe vyžadována nebyla, v krajním případě od 1. 7. 2014.

Komentované usnesení (nejen) zmíněné případy nenásledovalo, a lze tedy uzavřít, že dle něj ust. § 395 odst. 3 InsZ, ve znění účinném od 1. 6. 2019, jež ukládá insolvenčnímu soudu zamítnout návrh na povolení oddlužení, jestliže v posledních 10 letech před podáním insolvenčního návrhu bylo dlužníku pravomocným rozhodnutím přiznáno osvobození, se použije pouze tehdy, bylo-li v (předchozím) insolvenčním řízení takové rozhodnutí vydáno (až) v době od 1. 6. 2019.

Z řečeného plyne závěr, že pro postup podle ust. § 395 odst. 3 InsZ, ve znění účinném od 1. 6. 2019, mohlo být předchozí řízení sice vedeno dle InsZ, ve znění účinném do 31. 5. 2019 (tedy před Oddlužovací novelou), avšak pouze tehdy, bylo-li usnesení o přiznání osvobození vydáno až po účinnosti Oddlužovací novely (po 1. 6. 2019). Okolnost, kdy takové usnesení nabylo právní moci, je pro posouzení věci nerozhodná – bylo-li předmětné usnesení tedy vydáno do 31. 5. 2019, avšak právní moci nabylo až po 1. 6. 2019, tak se podle ust. § 395 odst. 3 InsZ, ve znění účinném od 1. 6. 2019, nepostupuje, tedy předchozí přiznání osvobození není překážkou pro povolení oddlužení dle citovaného ustanovení.

II. Jiná cesta

Přes řečené mám však za to, že i popsané dřívější přiznání osvobození může být překážkou pro povolení oddlužení, a to bez zřetele na nemožnost aplikace ust. § 395 odst. 3 InsZ, ve znění účinném od 1. 6. 2019.

Jedná-li se o zkoumání poctivosti dlužníkova jednání, tak zákonodárce prostřednictvím ust. § 395 odst. 1 písm. a) InsZ, ve znění účinném od 1. 1. 2008 posud, zvolil konstrukci generální klauzule, tedy obecného požadavku na poctivost dlužníkova jednání. Tento požadavek byl do 31. 12. 2013 v odst. 3 doplněn demonstrativním výčtem případů, kdy má být na nepoctivé jednání usuzováno; vedle zmíněné trestné činnosti se jednalo o „dřívější insolvenční řízení nebo jiné řízení řešící úpadek“ (sic! tedy výslovné dovolání se řízení dle ZKV, teoreticky zahraničního úpadkového řízení) dlužníka v posledních 5 letech.

V období od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2019 byl demonstrativní výčet nepoctivých jednání z InsZ vypuštěn. Stalo se tak nikoli proto, že by taková jednání již nevadila, nebyla překážkou pro vstup do oddlužení, nýbrž (i dle důvodové zprávy) proto, že předchozí právní úprava byla soudy vykládána šablonovitě – striktně. Na soudy tak byl vznesen apel, aby každý jednotlivý případ posuzovaly individuálně, a to dle generální klauzule.

Od 1. 6. 2019 se do InsZ opět dostaly konkrétní skutkové podstaty (zásadně) nepřipouštějící oddlužení (§ 395 odst. 3 až 5 InsZ), které však již nejsou (dle zákonné textace) konstruovány jako konkrétní (demonstrativně vyčtené) skutkové podstaty nepoctivého jednání (jak se dělo v § 395 odst. 3 InsZ, ve znění účinném do 31. 12. 2013); lze však mít za to, že obsahově jimi jsou.

V souvislosti s řečeným se derou na mysl 2 otázky:

Vztahují se závěry komentovaného usnesení i na skutkové podstaty uvedené v ust. § 395 odst. 4 a 5 InsZ, ve znění účinném od 1. 6. 2019?

Mám za to, že nutně ano; není obsahových rozdílů a rozumných důvodů v těchto případech postupovat odlišně.

Mohou být předpoklady pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení uvedené v ust. § 395 odst. 3 až 5 InsZ, ve znění účinném od 1. 6. 2019, v případě jejich naplnění před 1. 6. 2019, důvodem pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení dle generální klauzule o nepoctivém jednání v ust. § 395 odst. 1 písm. a) InsZ?

Rovněž mám za to, že nutně ano. Komentované usnesení neříká nic jiného, než že nemá být postupováno dle řešeného ust. § 395 odst. 3 InsZ, ve znění účinném od 1. 6. 2019, pokud dlužníku bylo přiznáno osvobození před 1. 6. 2019, neboť dlužník v takovém případě nemohl pomýšlet na (dosud neúčinná) budoucí pravidla.

Na co však dlužník pomýšlet jistě mohl, je poctivost jeho jednání ve vztahu k podání návrhu na povolení oddlužení, jak jej ust. § 395 odst. 1 písm. a) InsZ vyžaduje po celou dobu účinnosti InsZ.

Samotná tato generální klauzule je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tedy normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

Jsem přesvědčen, že dle generální klauzule může insolvenční soud (s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu) shledat nepoctivým jednání dlužníka, kterému bylo v posledních 10 letech přiznáno osvobození nebo kterému byl v posledních 5 letech zamítnut návrh na povolení oddlužení z důvodu, že je jím sledován nepoctivý záměr.

Insolvenční soud při aplikaci ust. § 395 odst. 3 až 5 InsZ, ve znění účinném od 1. 6. 2019, návrh na povolení oddlužení zamítá, ledaže jsou zde důvody zvláštního zřetele hodné (viz odst. 6 citovaného ustanovení), které však musí tvrdit a prokazovat dlužník.

Naproti tomu při postupu dle generální klauzule [§ 395 odst. 1 písm. a) InsZ] se poctivý přístup dlužníka předpokládá, a je na ostatních procesních subjektech, aby nepoctivost dlužníkova jednání tvrdily a prokázaly.

Jedná se tak o dvě odlišné a různě náročné cesty, které však začínají i končí ve stejných bodech, vedou ke stejnému cíli.

III. Kombinovaná (komplikovaná) nepravá zpětná účinnost Oddlužovací novely

Z přechodného ustanovení Oddlužovací novely obecně plyne, že okamžikem určujícím použití InsZ ve znění před Oddlužovací novelou či po ní, je vydání rozhodnutí o úpadku. Oddlužovací novela má tak nepravou zpětnou účinnost ve vztahu k již zahájeným insolvenčním řízením, v nichž však dosud nebylo do 31. 5. 2019 rozhodnuto o úpadku dlužníka; bylo-li, tak Oddlužovací novela nemá zpětnou účinnost.

Komentované usnesení však za použití principu ochrany minulých právních skutečností dovodilo, že Oddlužovací novela se v části měněného ust. § 395 odst. 3 InsZ nepoužije ani tehdy, bylo-li insolvenční řízení sice zahájeno před 1. 6. 2019, byl-li však úpadek dlužníka zjištěn až po 1. 6. 2019.

IV. Podmínky pro zastavení insolvenčního řízení podle ust. § 396 InsZ

Usnesením ze dne 4. 12. 2019, č. j. 29 NSČR 81/2019-A-24 (KSBR 31 INS 20478/2018), publikovaným v časopise Právní rozhledy č. 6, ročník 2020, s. 224 (srov. komentovaný judikát č. 2), Nejvyšší soud mj. rozhodl, že zastavit podle ust. § 396 InsZ lze jen insolvenční řízení, v němž byl předtím zjištěn úpadek dlužníka. Jinak řečeno, zamítá-li insolvenční soud návrh na povolení oddlužení, musí současně rozhodnout o úpadku dlužníka (konkrétní výrokový obsah takového rozhodnutí je předmětem vášnivých a judikatorně dosud nerozřešených debat).

Choval-li kdo pro sebe bláhovou naději, že se jednalo o překlep či obdobné mimovolné nedopatření, tak byl z tohoto svého omylu vyveden několika následnými rozhodnutími Nejvyššího soudu, z nichž komentované usnesení je posledním z nich.

Použitá literatura a jiné zdroje

KRČMÁŘ, Zdeněk in DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav. Občanský soudní řád: komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009. s. 2738. ISBN 978-80-7400-107-9.

KNAPP, Viktor. Teorie Práva. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 1995. s. 164. ISBN 80-7179-028-1.

JIRMÁSEK, Tomáš in SPRINZ, Petr, JIRMÁSEK, Tomáš, ŘEHÁČEK, Oldřich, VRBA, Milan, ZOUBEK, Hynek, a kol. Insolvenční zákon: komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2019. s. 1196-1999. ISBN 978-80-7400-753-8.

JIRMÁSEK, Tomáš. č. 7: K možnosti zastavení insolvenčního řízení při zrušení schváleného oddlužení. Ke správné aplikaci přechodných ustanovení, 29 NSČR 170/2018. In: insolvencnizona.cz. [online]. 27. 7. 2020 [cit. 14. 4. 2021]. Dostupné z: https://www.insolvencnizona.cz/clanky/k-moznosti-zastaveni-insolvencniho-rizeni-pri-zruseni-schvaleneho-oddluzeni-ke-spravne-aplikaci-prechodnych-ustanoveni/.

JIRMÁSEK, Tomáš. č. 2: Otázka subjektivní přípustnosti oddlužení (dluhy z podnikání). Podmínky pro zastavení insolvenčního řízení podle ust. § 396 InsZ, 29 NSČR 81/2019. In: insolvencnizona.cz. [online]. 18. 5. 2020 [cit. 14. 4. 2021]. Dostupné z: https://www.insolvencnizona.cz/clanky/otazka-subjektivni-pripustnosti-oddluzeni-dluhy-z-podnikani-podminky-pro-zastaveni-insolvencniho-rizeni-podle-ust-%c2%a7-396-insz/

Tento článek částečně čerpá a cituje pasáže z připravovaného internetového komentáře k ust. § 432 InsZ, který představuje upravenou a aktualizovanou verzi komentáře SPRINZ, Petr, JIRMÁSEK, Tomáš, ŘEHÁČEK, Oldřich, VRBA, Milan, ZOUBEK, Hynek, a kol. Insolvenční zákon: komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2019; dostupný bude (snad) brzy na stránkách https://www.beck-online.cz/bo/index.seam, a dále v teoretické části z komentovaného judikátu č. 7.