Odměna insolvenčního správce z počtu věřitelů, nebo přezkoumaných přihlášek? K jednotě soudního rozhodování.

Předchozí komentáře najdete zde.

21. 9. 2020. Názory prezentované v tomto článku jsou mými soukromými názory. Při vašem hodnocení prosím o přísnost a o to, abyste mi své názory, výhrady, podněty, ale i náměty na zajímavá rozhodnutí zasílali na e-mail: tjirmasek@ksoud.pha.justice.cz Tomáš Jirmásek, soudcem insolvenčního úseku Krajského soudu v Praze od 17. 11. 2011. 

č. 9:     Odměna insolvenční správce z počtu věřitelů, nebo přezkoumaných přihlášek?
K jednotě soudního rozhodování.

Z počtu věřitelů: Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 11. 2017, č. j. 1 VSPH 1301/2017-B-38 (KSHK 89 INS 33458/2014) [dále jen „První rozhodnutí“].

Z počtu přihlášek: Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2020, č. j. 3 VSPH 596/2020-B-24 (KSHK 45 INS 2371/2018) [dále jen „Druhé rozhodnutí“].

Právní věta

První rozhodnutí: Odměna z počtu „přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů“ se určí jednou odměnou (1 000 Kč, nebo 250 Kč) za všechny pohledávky téhož věřitele bez ohledu na to, kolika přihláškami je přihlásil = odměna z počtu věřitelů.

Druhé rozhodnutí: Odměna z počtu „přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů“ se určí jednou odměnou (1 000 Kč, nebo 250 Kč) za každou jednotlivou přihlášku pohledávky, a to i když jeden věřitel podá více přihlášek a současně bez ohledu na to, kolik pohledávek jednou přihláškou přihlásí = odměna z počtu přihlášek.

Dotčené právní předpisy 

§ 13 o. z.

§ 38 odst. 1 InsZ ve znění účinném od 1. 1. 2014

§ 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „Vyhláška“)

§ 41 odst. 2 o.s. ř.

Skutkový stav a rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu

První rozhodnutí:

V insolvenčním řízení, v němž byl dlužníkův úpadek řešen konkursem, Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 6. 2017, č. j. MSPH 89 INS 33458/2014-B-33 schválil odměnu insolvenčního správce (bod I. výroku) a konečnou zprávu (bod II. výroku). Odměnu z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů podle ust. § 2a Vyhlášky (dále jen „odměna za přezkum“) určil částkou 27 000 Kč z počtu 27 věřitelů, jejichž pohledávky insolvenční správce přezkoumával, výslovně se dovolávaje závěrů Prvního rozhodnutí.

K odvolání insolvenčního správce Vrchní soud v Praze napadené usnesení potvrdil Prvním rozhodnutím.

Druhé rozhodnutí:

Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 20. 4. 2020, č. j. KSHK 45 INS 2371/2018-B-18 zrušil schválené oddlužení (bod I. výroku) a zastavil insolvenční řízení (bod II. výroku), současně určil insolvenčnímu správci odměnu (bod III. výroku) a zprostil jej funkce (bod IV. výroku). Odměnu za přezkum insolvenční soud určil z počtu věřitelů.

K odvolání insolvenčního správce Vrchní soud v Praze napadené usnesení Druhým rozhodnutím změnil tak, že insolvenčnímu správci se určuje odměna za přezkum z počtu přihlášek pohledávek, které byly zařazeny do seznamu přihlášených pohledávek.

Z odůvodnění komentovaných usnesení

První rozhodnutí:

Z obsahu spisu plyne, že v případě některých věřitelů dlužníka došlo k přihlášení vícera pohledávek v rámci insolvenčního řízení. Jednalo se o pohledávky věřitele CP Inkaso, s.r.o., JUDr. Ondřej Mareš, LL.M., SECAPITAL S.á.R.l., Bohemia Faktoring, s.r.o.

Odvolací soud má za to, že není důvod považovat pro účely určení odměny insolvenčního správce zvlášť pohledávky jako pohledávky jednotlivých věřitelů. Věřiteli nic nebrání v tom, aby další pohledávky přihlásil v rámci jediné přihlášky pohledávky, případně v rámci doplnění již podané přihlášky pohledávky.

Formulář přihlášky pohledávky věřitele v počtu přihlašovaných pohledávek neomezuje. Není proto důvod nahlížet z hlediska určení odměny správce odlišně od přihlášky pohledávky, v rámci které věřitel přihlásí veškeré dílčí pohledávky, od pohledávek přihlášených věřitelem separátně.

Byť je každá pohledávka individuálním nárokem specifikovaným konkrétním důvodem a výší, jenž lze uplatnit samostatnou přihláškou, aby tak věřitelé nemuseli (formálně) činit, tedy aby nemuseli každý svůj nárok samostatně přihlašovat, umožňuje jim předepsaný formulář přihlášky pohledávek uvést jednotlivě své pohledávky na vložených listech toliko jedné přihlášky a na její závěrečné straně pak mají všechny přihlášené pohledávky sečíst.

V opačném případě by mohlo dojít k situaci, kdy by správce nárokoval odměnu rovněž z dílčích pohledávek přihlášených v rámci jediné přihlášky, což však nebylo úmyslem zákonodárce, který při úvaze o principu přiznání odměny za přezkum vycházel z institutu přihlášky pohledávky, nikoli dílčích pohledávek jednotlivých věřitelů.

Druhé rozhodnutí:

Z obsahu insolvenčního spisu odvolací soud ověřil, že usnesením ze dne 22. 2. 2018 (A-6) soud prvního stupně zjistil úpadek dlužníka a povolil jeho řešení oddlužením. Do jeho insolvenčního řízení se přihlásilo celkem 22 věřitelů s 23 pohledávkami s tím, že věřitel č. 18 JUDr. Igor Ivanko přihlásil celkem dvě pohledávky, a to dne 20. 3. 2018 (P18-1) pohledávku z titulu příkazu k úhradě nákladů exekuce č. j. 167 EX 3091/11-26 ze dne 13. 11. 2013 ve výši 7 865 Kč a dne 19. 3. 2018 (P20-1) pohledávku z titulu pověření Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 31 EXE 1986/2016-14 ze dne 4. 8. 2016 ve výši 7 865 Kč.

Na přezkumném jednání konaném dne 20. 4. 2018 (B-4) insolvenční správce přezkoumal všech 23 přihlášených pohledávek 22 věřitelů, kdy přihlášky věřitele č. 18byly přezkoumány každá samostatně, a pro každou byl vytvořen samostatný přezkumný list. Usnesením ze dne 10. 9. 2018 (B-6) soud prvního stupně schválil oddlužení dlužníka a schválil zprávu o přezkumu (B-4), přičemž rovněž správci přiznal zálohu na odměnu za přezkoumání 23 přihlášek pohledávek ve výši 6 957,50 Kč včetně DPH.

Odvolací soud dospěl k závěru, že z ust. § 38 odst. 1 InsZ ve spojení s ust. § 2a Vyhlášky vyplývá, že odměna z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek náleží insolvenčnímu správci za každou jednu přezkoumanou přihlášku pohledávky tak, jak byla přihlášena věřitelem a následně zařazena na přezkumné jednání a přezkoumána v souladu s ust. § 410 odst. 2 InsZ. Tomuto postupu nebrání skutečnost, že věřitel přihlásil svůj nárok vůči dlužníkovi vícero přihláškami, které je takto insolvenční správce povinen přezkoumat.

Každá pohledávka je individuálním nárokem specifikovaným konkrétním důvodem a výší, který lze uplatnit samostatnou přihláškou, přičemž aby tak věřitelé nemuseli (formálně) činit, tedy každý svůj nárok samostatně přihlašovat, umožňuje jim předepsaný formulář přihlášky pohledávek (§ 176 InsZ) uvést jednotlivě své pohledávky na vložených listech pouze jedné přihlášky a na závěr uvést součet všech přihlášených pohledávek. Uvedená skutečnost ovšem neznamená, že jsou věřitelé k tomuto postupu zákonem nuceni a v případě, že uplatňují vícero nároků vůči dlužníkovi, mohou tak činit i samostatnými přihláškami. Odměna by měla náležet za skutečně vykonanou práci insolvenčního správce, tedy za počet přezkoumaných přihlášek pohledávek.

V projednávaném případě byla soudem prvního stupně napadeným usnesením ve znění opravného usnesení ze dne 27. 4. 2020 správci přiznána celková odměna ve výši 31 157,50 Kč sestávající z odměny za 27 měsíců oddlužení (únor 2018 až duben 2020) ve výši 24 502,50 Kč včetně DPH a odměna za 22 přezkoumaných přihlášek ve výši 6 655 Kč včetně DPH nesprávně, neboť v daném případě ze zprávy o přezkumu a předložených přezkumných listů vyplývá, že správce řádně přezkoumal na přezkumném jednání konaném dne 20. 4. 2018 všech 23 přihlášek pohledávek 22 věřitelů a správcem předloženou zprávu o přezkumu soud prvního stupně pravomocně schválil (B-6) a rovněž mu tímto rozhodnutím přiznal i zálohu na odměnu za přezkoumání 23 přihlášek pohledávek.

Komentář

Úvodem předestírám, že řazení obou protichůdných rozhodnutí jsem provedl výhradně podle data jejich vydání, aniž bych tím předem naznačoval či prosazoval své preference.

I.        Obecně k jednotě rozhodovací praxe soudů

Ideálním stavem, jenž je v souladu se zásadou právní jistoty a z ní vyplývající předvídatelnosti soudních rozhodnutí a principu legitimního očekávání, je, pokud soudy jako celek rozhodují v obdobných případech vždy obdobně, ve stejných stejně (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15 a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05). Tomu má mj. napomáhat (v insolvenčních poměrech nebývalá) publicita vydaných rozhodnutí. Co však může být největší předností, stává se největší slabinou vyřčeného předpokladu (přání). Pro množství rozhodnutí se snižuje známost těch významných; naopak každý může po krátké společné chvíli s insolvenčním rejstříkem nalézt rozhodnutí, podporující názory obapolné (není-li jich dokonce více). Odborná insolvenční veřejnost již přivykla česko-moravské rozhodovací insolvenční rozpolcenosti (konají se školení, mající tuto dichotomii překlenout/představit). Komentovaná dvě usnesení jsou pak příkladem názorové nesvornosti dokonce uvnitř soudu jediného.

Primárním nástrojem ke sjednocování judikatury a současně jejím zdrojem je Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek vydávaná Nejvyšším soudem (dále jen „Sbírka“). Kodifikovaným procesem jsou do ní vybírána nejzásadnější a sjednocující rozhodnutí (přijímána jsou Občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu po připomínkách jednotlivých připomínkových míst, jako jsou např. právnické fakulty či jiné soudy). V insolvenčních – dynamických poměrech se však často sporná otázka k Nejvyššímu soudu buď nedostane včas (příslušné ustanovení je mezi tím novelizováno), nebo dokonce vůbec; v takovém případě je rozhodovací praxe odvolacích vrchních soudů nepostradatelná, žádoucí je však její maximální jednota. Dlužno dodat, že publikace insolvenčních rozhodnutí Vrchních soudů ve Sbírce je možná, děje se však spíše výjimečně; bohužel, podmínky pro to bezesporu jsou.

V České republice se neprosazuje precedenční systém vyznačující se závazností dřívějších soudních rozhodnutí. Jak upozorňuje Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, tak „[v] případě neexistence ustálené judikatury […] nic nebrání soudu vstoupit do formování judikatury a danou věc rozhodnout jinak než v předchozích případech, pokud dojde k opačnému závěru a přesvědčivě vysvětlí, že jeho názor je ten správný. Tímto diskurzem mezi soudy se právě ustálená judikatura rodí. Nicméně takový postup nezbytně vyžaduje, aby předchozí rozhodnutí nebyla ignorována, ale naopak aby se s nimi soud argumentačně vypořádal.“

Platí tedy, že se soud může odchýlit od svého předchozího rozhodnutí, zejména pokud nejde o ustálenou judikaturu, je však jeho povinností toto své odchýlení náležitě, totiž přesvědčivě vysvětlit (nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2588/16). Jak upozorňují MELZER a TÉGL, s. 234, tak „soud má znát svou vlastní judikaturu, tzn. i jiných soudců téhož soudu. Skutečnost, že rozdílně rozhodují soudci, případně senáty téhož soudu, narušuje důvěru občanů v právo zcela mimořádným způsobem. Tuto judikaturu musí soud zohlednit bez ohledu na to, zda se jí strany samy dovolávají.“ Mám za to, že pokud se strany příslušné judikatury dovolávají, platí řečené tím spíše; ve vztahu k odvolacím či dovolacím rozhodnutím platí to samé i tehdy, pokud se sice účastníci příslušné judikatury nedovolávali, ale soud prvního stupně o takovou judikaturu argumentačně opřel své rozhodnutí.

Výše uvedené doktrinální a judikatorní závěry našly zákonné vtělení v ust. § 13 o. z., dle něhož „[k]aždý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky“.

II.     Obecně k odměně insolvenčního správce za přezkum

Podle ust. § 38 odst. 1 věty první a druhé InsZ ve znění účinném od 1. 7. 2017 má insolvenční správce právo na odměnu a náhradu hotových výdajů. V případě konkursu se výše odměny určí z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek a z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele. V případě oddlužení činí výše odměny z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek 25 % výše stanovené prováděcím právním předpisem pro odměnu z počtu přezkoumaných přihlášených pohledávek v konkursu.

Odměnou se rozumí částka, která správci náleží za jeho činnost (práci a námahu) v insolvenčním řízení. Odměna má na činnost insolvenčního správce působit motivačně. Příliš nízká odměna motivaci přirozeně snižuje. Stejně tak však příliš vysoká odměna může působit demotivačně na tu část činnosti, za kterou náleží jen nízká odměna (insolvenční správce se bude soustředit jen na vysoce odměňované činnosti).

Základní způsoby výpočtu odměny jsou stanoveny Vyhláškou (jedná se o zvláštní předpis dle ust. § 38 odst. 7 InsZ). Jde o úpravu kogentní. Jakékoliv jiné určení odměny není přípustné, zejména je vyloučeno její určení dohodou, ať již s dlužníkem či věřiteli (s výjimkou reorganizace), a to pod sankcí neplatnosti takové dohody. Tím méně se může prosadit přesvědčení, že pokud účastníci insolvenčního řízení proti správcem vyúčtované odměně ničeho nenamítají, že s ní souhlasí a že tak má soud rozhodnout; soud rozhoduje z úřední povinnosti a nevázán návrhem insolvenčního správce či účastníků, návrh správce může překročit, a to oběma směry.

Odměna se dle stávající právní úpravy skládá z několika složek, které se v jednotlivých řízeních v souladu s Vyhláškou různě sčítají, a to v závislosti na způsobu řešení dlužníkova úpadku. Jednou z těchto složek je i odměna za přezkum. Důvodem vzniku této další odměny je mj. skutečnost, že přezkum pohledávek je činností náročnou na kvalifikaci, odbornou péči a časové zatížení insolvenčního správce.

Období, v nichž insolvenčnímu správci vzniká nárok na odměnu za přezkum

Dle nároku na odměnu za přezkum lze účinnost InsZ a Vyhlášky rozdělit na tři období, ve kterých platila jejich různá znění, a to:

• od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2013 (nárok na odměnu za přezkum nebyl)
• od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2017 (nárok na odměnu za přezkum byl pouze v konkursu a reorganizaci)
• od 1. 7. 2017 dosud (nárok na odměnu za přezkum je vedle konkursu a reorganizace i v oddlužení)

Dle bodu 2. přechodných ustanovení novely Vyhlášky účinné od 1. 1. 2014 náleží insolvenčnímu správci v insolvenčním řízení zahájeném přede dnem nabytí účinnosti této novely odměna za přezkum, jestliže do dne nabytí účinnosti novely Vyhlášky nedošlo k přezkoumání „přihlášek pohledávek“. Rozhodným pro přiznání této odměny je tak den, kdy byla ta která konkrétní pohledávka přezkoumána (opačně KOZÁK, s. 136, dle nějž se vedle přezkumu po 1. 1. 2014 vyžaduje též, aby po 1. 1. 2014 bylo rozhodnuto o způsobu řešení úpadku). Stranou v této souvislosti ponechávám, zda se oním přezkumem rozumí zařazení pohledávek (přihlášek?) do seznamu přihlášených pohledávek, nebo skutečný přezkum pohledávek na přezkumném jednání.

Ve vztahu k oddlužení, kde odměna za přezkum byla zavedena s účinností novely InsZ od 1. 7. 2017 chybí zvláštní přechodné ustanovení, jaké má k odměně za přezkum novela Vyhlášky účinná od 1. 1. 2014. Zůstává tak jen obecné přechodné ustanovení novely InsZ, že úprava InsZ účinného od 1. 7. 2017 se použije i pro insolvenční řízení zahájená před tímto dnem (princip nepravé zpětné účinnosti). Novelizovaná právní úprava se dle rozhodovací praxe Vrchního soudu v Praze uplatní v dříve zahájených insolvenčních řízeních (a nárok na odměnu za přezkum tak bude dán) toliko v případě, že o úpadku dlužníka a povolení oddlužení bylo rozhodnuto po účinnosti novely InsZ, tedy po 1. 7. 2017 [usnesení ze dne 1. 3. 2018, č. j. 1 VSPH 156/2018-B-54 (KSUL 44 INS 19687/2012)].

Odměna z počtu „čeho“ a co se myslí přezkumem?

Jak cituje HANUŠ, s. 21, Olivera Wendella Holmese, tak „[p]rávo jest podle mne prostě toliko předpovědí toho, jak budou soudy ve skutečnosti rozhodovat“. U úpravy odměny za přezkum to platí takřka totálně. Podle ust. § 2a věty první a druhé Vyhlášky pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs nebo reorganizace, náleží insolvenčnímu správci odměna z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů, která činí za každou přezkoumanou přihlášku pohledávky věřitele částku 1 000 Kč, nejvýše však 1 000 000 Kč celkem za přezkoumané přihlášky pohledávek. Za přezkoumanou přihlášku pohledávky věřitele se považuje taková přihláška pohledávky věřitele, kterou insolvenční správce zařadil do seznamu přihlášených pohledávek podle insolvenčního zákona.

„V legislativním procesu je třeba mít představu, jak bude právní norma vykládána, a rozhodnout se případ od případu, kdy a v jaké míře je namístě obsah normy vyjadřovat výslovně a kdy je vhodné a účelné ponechat jeho zjištění interpretaci. V takových případech je pak při formulaci právní normy třeba pečovat o to, aby její interpretace byla snadná, jasná a nedvojsmyslná“ (KNAPP, s. 910). Platí-li, že jazykový výklad je jen metodou přiblížení se k obsahu právní normy (nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97), skýtá obsah ust. § 2a Vyhlášky těžké chvíle každému, kdo se bude snažit o jeho bezrozporný výklad.

Tak především nejasným je hned výklad obsahu násobence – je to počet přihlášek, počet pohledávek, počet věřitelů? Všechny varianty jsou možné. Na stanovení způsobu výpočtu odměny insolvenčního správce není nic hodnotového ani nárokového; jedná se o politické rozhodnutí zákonodárce. Odměna za přezkum může být např. stanovena i určitou částkou za každý započatý přezkoumaný milion korun, jedním pevným paušálem ve shodné výši pro všechna řízení, atd.

Neklidné chvíle slibuje i výklad pojmu „přihlášek pohledávky věřitele, kterou insolvenční správce zařadil do seznamu přihlášených pohledávek“. Zařazena má býti přihláška, nebo pohledávka? Zřejmě přihláška, neboť v daném kontextu se jedná o nastolenou právní nevyvratitelnou domněnku, že taková přihláška byla přezkoumaná. Do seznamu přihlášených pohledávek se však zařazují pohledávky, nikoliv přihlášky (§ 189 odst. 1 InsZ); pohledávky se i následně přezkoumávají na přezkumném jednání (§ 190 odst. 1 InsZ). Je pravdou, že InsZ zná i pojem „přezkum podaných přihlášek“ (§ 188 InsZ), jedná se však, dle mého názoru, o chybnou terminologii. Samotné ust. § 188 InsZ totiž rozeznává dvojí přezkum přihlášky, a to jednak týkající se její bezvadnosti a úplnosti s následným odstraňováním případných vad podle ust. § 188 odst. 2 InsZ, a jednak týkající se existence pohledávky (srov. přezkum „zejména podle přiložených dokladů a podle účetnictví dlužníka nebo jeho evidence“ v § 188 odst. 1 věty první InsZ). Tu se však již nepochybně jedná nikoliv o přezkum přihlášky, nýbrž o přezkum pohledávky podle ust. § 191 a násl. InsZ.

Je-li kritériem pro vznik nároku na odměnu za přezkum to, že přihláška pohledávky byla zařazena do seznamu přihlášených pohledávek, tak (vedle výše řečené nemožnosti takového zařazení) se tím mj. říká, že insolvenční správce nemá nárok na odměnu za přezkum pohledávek, které se nepřihlašují, nýbrž za přihlášené považují, třebaže jinak musí být rovněž zařazeny do seznamu z přihlášených pohledávek (§ 189 odst. 1 InsZ) a řádně přezkoumány postupem podle ust. § 191 a násl. InsZ [§ 202 odst. 1, § 237 odst. 4, § 275, § 370 odst. 2 písm. d), § 373 a § 385 InsZ, § 24 odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla].

Vzdor nevyvratitelné domněnce v ust. § 2a větě druhé Vyhlášky („Za přezkoumanou přihlášku pohledávky věřitele se považuje taková přihláška pohledávky věřitele, kterou insolvenční správce zařadil do seznamu“), insolvenční praxe jednoznačně považuje „přezkoumání pohledávky“ (i ve vztahu k odměně za přezkum) za uskutečněné na přezkumném jednání (dle toho se i odvozuje nárok insolvenčního správce na odměnu za přezkum krátce po 1. 1. 2014, třebaže pohledávky zařadil do seznamu přihlášených pohledávek a soudu tento seznam předložil před 31. 12. 2013), ve vztahu k oddlužení Vrchní soud v Praze judikoval [usnesení ze dne 23. 3. 2018, č. j. 4 VSPH 398/2018-B-15 (KSPH 62 INS 9811/2017)], že schválením zprávy o přezkumu insolvenčním soudem [§ 410 odst. 3 písm. a) InsZ], bez něhož nárok na odměnu za přezkum vůbec nevznikne. Oddlužovací novelou účinnou od 1. 6. 2019 pak bylo ust. § 410 odst. 2 InsZ doplněno o větu, že „[s]končením osobního jednání s dlužníkem končí přezkumné jednání“.

Přidržujeme-li se textu ust. § 2a věty druhé Vyhlášky, tak nárok na odměnu za přezkum vzniká okamžikem, kdy insolvenční správce zařadí pohledávku („přihlášku pohledávky“) do seznamu přihlášených pohledávek, což se děje jistě před přezkumným jednáním i před předložením seznamu insolvenčnímu soudu (bez ohledu na způsob řešení dlužníkova úpadku). V té souvislosti je zajímavá interpretace ust. § 6 odst. 2 Vyhlášky pojednávající o odměně za přezkum, je-li v insolvenčním řízení činných více správců, konkrétně „[z]ařadilo-li přihlášky pohledávek do seznamu přihlášených pohledávek více insolvenčních správců“; v takovém případě odměna za přezkum náleží tomu správci, který pohledávku („přihlášku pohledávky“) zařadil do seznamu, nikoliv který jí na přezkumném jednání přezkoumal. Odlišení těchto dvou časových údajů nabízí ještě krušnější výsledky, pokud v konkursu nedojde k žádnému zpeněžení, insolvenčnímu správci tak náleží minimální odměna 45 000 Kč podle ust. § 2a poslední věty Vyhlášky, která se podle ust. § 6 odst. 2 písm. b) Vyhlášky mezi více správců dělí podle počtu pohledávek („přihlášek pohledávek“), které ten který správce do seznamu zařadil. Zařadil-li všechny pohledávky do seznamu jen první správce, tak by druhému neměla náležet žádná odměna, třebaže mohl vést složité incidenční spory, atp.

Při nejistotě, co chtěl zákonodárce normativním textem vyjádřit, je jedním z pramenů poznání jeho myšlenek důvodová zpráva. V té k revizní novele InsZ účinné od 1. 1. 2014 se dvakrát uvádí, že odměna za přezkum se počítá „z přezkoumaných přihlášek“ a jednou za „každou přezkoumanou přihlášenou pohledávku“; nejistota zůstává. V důvodové zprávě k novele Vyhlášky účinné od 1. 1. 2014 se čtyřikrát uvádí „z přezkoumaných přihlášek“ a opět jednou „za přezkum pohledávek“, nejistota vzrůstá; na váze této důvodové zprávě nepřidává ani to, že dle ní „[p]ři přeměně oddlužení v konkurs by dodatečná odměna insolvenčnímu správci nenáležela“, aby Vrchní soud v Praze následně (jednotně) dovodil opak [např. usnesení ze dne 19. 2. 2016, č. j. 4 VSPH 2383/2015-B-24 (KSPH 61 INS 4210/2014)]. Důvodová zpráva k novele InsZ účinné od 1. 7. 2017 pak jen jednou uvádí „z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek“. Shrnuto, mám za to, že ve vztahu k odměně za přezkum nám studium důvodových zpráv vhled do mysli zákonodárce neposkytne.

Stejné nejasno nabízí i relevantní komentářová literatura k InsZ, která do jedné toliko bez bližšího rozboru reprodukuje text ust. § 38 odst. 1 InsZ a ust. § 2a Vyhlášky.

Mám za to, že v úpravě odměny za přezkum se jedná o tzv. technickou mezeru v zákoně (srov. MELZER, s. 224), která vzniká jaksi protiplánovitě nedokonalostí legislativní úpravy. S určitou mírou nadhledu bychom zde mohli hovořit nikoliv o mezeře v zákoně, nýbrž naopak o jakémsi přebytku, když zpytovaná norma je rohem hojnosti možných řešení. K tomu Melzer na stejném místě uvádí, že „Důvodem vzniku technické mezery v zákoně může být i jasný rozpor dvou právních pravidel, který není odstranitelný pomocí pravidel o konkurenci norem […]. Jelikož není možné, aby současně platila dvě rozporná pravidla […], není možné aplikovat ani jedno z nich. Tím vzniká mezera, která se označuje jako tzv. kolizní mezera v zákoně“. Melzer odkazem na zahraniční literaturu řešil spor dvou právních norem, zpravidla přijímaných v různých časech, při různých příležitostech a snad i různým zákonodárcem (co do jeho personálního složení). Zřejmě jej nenapadla situace normy, která koliduje sama ze sebou. Mám za to, že jazykovým ani jiným výkladem nelze tuto mezeru vyplnit, a to právě z důvodu kontradiktornosti do úvahu připadajících řešení.

Již čl. 4 francouzského Code civil z roku 1804 nedovoluje soudci, aby odmítl rozhodnutí z důvodu „mlčení, nejasnosti či nedostatečnosti zákona“. Soudce, který by tak učinil, by se provinil odmítnutím spravedlnosti (denegatio iustitiae). Do legislativního vyjasnění tak není chybou, zvolí-li soud řešení jakékoliv, musí být však náležitě (přesvědčivě) vysvětleno.

Jistým snad může být toliko to, že odměna za přezkum nenáleží, jedná-li se o pohledávky za majetkovou podstatou (§ 168 InsZ) či pohledávky jim postavené na roveň (§ 169) nebo o pohledávky, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170 InsZ); všechny tyto pohledávky mají totiž společné to, že se do seznamu přihlášených pohledávek nezařazují a na přezkumném jednání se nepřezkoumávají. Pokud tak však insolvenční správce přesto učiní, jedná se o chybný postup, za nějž by jistě neměl být odměněn.

Možná řešení

Lze tedy uzavřít, že žádným myslitelným výkladem nelze dospět k přesvědčivému závěru, z počtu „čeho“ se má odměna za přezkum počítat a co se míní „přezkumem“ pohledávky (či přihlášky?). Výše jsem nepřehledným (avšak i tak co nejpřehlednějším možným) způsobem nabídl asi třetinu vlastních pochybností nad srozumitelností a praktičností stávající úpravy. Jejím hlubším zkoumáním jsem dospěl k závěru, že na jejím počátku byl omyl, zpočátku samozřejmě přesný („přezkum přihlášky pohledávky věřitele“). Prohlubováním poznání se sice omyl vyvrací, až je zcela vyvrácen, avšak my nevíme nic. Jinými slovy a za použití Cimrmanova tzv. dvojtečkového operátoru dospíváme ke konečnému závěru – Víme vše: Nevíme nic. Možnou tak (zredukoval jsem počet možností na ty nejpravděpodobnější) zůstává odměna za přezkum počítaná:

a) z počtu věřitelů, kteří podali přihlášku pohledávky,

b) z počtu věřitelů, kteří podali přihlášku pohledávky, která byla zařazena do seznamu přihlášených pohledávek,

c) z počtu věřitelů, kteří podali přihlášku pohledávky, která byla přezkoumána na přezkumném jednání,

d) z počtu podaných přihlášek pohledávek,

e) z počtu podaných přihlášek pohledávek, které byly zařazeny do seznamu přihlášených pohledávek,

f) z počtu podaných přihlášek pohledávek, které byly přezkoumány na přezkumném jednání,

g) z počtu pohledávek se samostatným skutkovým základem s příslušenstvím, které byly přihlášeny,

h) z počtu pohledávek se samostatným skutkovým základem s příslušenstvím, které byly zařazeny do seznamu přihlášených pohledávek, a konečně

i) z počtu pohledávek se samostatným skutkovým základem s příslušenstvím, které byly přezkoumány na přezkumném jednání.

Dlužno připomenout, že za účinnosti ZKV správci náležela odměna „z počtu konkursních věřitelů“, konkrétně za každého přihlášeného konkursního věřitele částku 1 000 Kč, nejméně však 10 000 Kč a nejvýše 3 000 000 Kč (§ 7 odst. 4 vyhlášky č. 476/1991 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném od 26. 7. 2000 do 31. 12. 2007). Tato úprava nevyvolávala žádné pochyby o svém obsahu. Takováto (známá) úprava by jistě mohla být de lege ferenda obsahem nutných budoucích změn ust. § 38 odst. 1 InsZ a ust. § 2a a 6 odst. 2 Vyhlášky s dovětkem „byla-li pohledávka takového věřitele přezkoumána na přezkumném jednání“.

III.   K odměně insolvenčního správce za přezkum ve světle komentovaných usnesení

Jak bylo výše uvedeno, První rozhodnutí stojí na pozici, že odměna za přezkum náleží za každého jednoho přihlášeného věřitele. Ve své argumentační rovně vychází z toho, že věřitel má všechny své pohledávky přihlásit jedinou přihláškou, nezvládne-li to, nic mu nebrání, aby další pohledávky (do)přihlásil v rámci doplnění původní přihlášky.

Druhé rozhodnutí pak stojí na tezi, že insolvenční správce má nárok na odměnu za přezkum „za každou jednu přezkoumanou přihlášku pohledávky tak, jak byla přihlášena věřitelem a následně zařazena na přezkumné jednání a přezkoumána v souladu s ust. § 410 odst. 2 InsZ“ (tedy nikoliv zařazených do seznamu přihlášených pohledávek). Dle Druhého rozhodnutí takovému postupu nebrání, že věřitel svůj nárok přihlásil vícero přihláškami, má na to nárok, stejně jako insolvenční správce na „vícero“ odměn za přezkum. Slabinou Druhého rozhodnutí je, že se téměř nevypořádalo s Prvním rozhodnutím, s nímž mělo být jednak jako se svým dřívějším rozhodnutím obeznámeno, zvláště pak když na něj výslovně odkázal soud prvního stupně, který správci přiznal odměnu za přezkum z počtu věřitelů. Odvolací soud toliko uvedl (a tím se částečně k Prvnímu rozhodnutí vymezil), že věřitelé nemohou být nuceni přihlásit všechny své pohledávky na jediném formuláři přihlášky. Ostatní argumenty Prvního rozsudku pak přechází zcela.

Uvádí-li Druhý rozsudek argument na podporu svého názoru, že „odměna by měla náležet za skutečně vykonanou práci insolvenčního správce“, tak tím nic nevyjadřuje o tom, zda odměna za přezkum má náležet za počet věřitelů, či přihlášek; ostatně citovaný předpoklad z ničeho neplyne, ve skutečnosti se jedná o výjimku. V oddlužení plněním splátkového kalendáře i v reorganizaci je odměna stanovena paušálně za každý měsíc účinků oddlužení či reorganizace, jedná-li se o odměnu za zpeněžení, ta je stanovena procentem z výtěžku vydávaného věřitelům, přičemž ani to nevypovídá mnoho o náročnosti vykonané práce. „Skutečně vykonaná práce“ je tedy jen výjimečným korektivem odměny určené dle Vyhlášky postupem podle ust. § 38 odst. 3 InsZ.

Lze proto uzavřít, že První rozhodnutí je precizně odůvodněno, třebaže textu Vyhlášky (se může zdát) je blíže postup opačný, který zvolilo Druhé rozhodnutí; na jeho přesvědčivosti však ubírá, že se téměř nevypořádává s dřívějšími argumenty Prvního rozhodnutí, jehož se v důvodech svého rozhodnutí dovolával i prvoinstanční soud.

Možná řešení jsou mnohá, jistě mají být precizovány Vyhláškou a InsZ. Do té doby musí jasné pravidlo stanovit judikatura, která však svůj závěr musí přesvědčivě vysvětlit a vypořádat se při tom s dřívější svou opačnou judikaturou.

Mám za to, že zatímní sjednocující přístupe v otázce odměny za přezkum z počtu věřitelů, či přihlášek by mohl vycházet z předpokladu nevyvratitelné právní domněnky, že věřitel v insolvenčním řízení podává vždy toliko jednu přihlášku. Případná další podání, podaná na formuláři přihlášky, by se podle svého obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 7 InsZ) posuzovala toliko za doplnění („první“) přihlášky, třebaže je soud (chybně) zapíše a zveřejnění pod dalším pořadovým číslem (jako P1-1 a P2-1, nikoliv správně jako P1-1 a P1-2). Takový výklad by byl i v souladu procesními zvyklostmi, že účastník v jednom nalézacím řízení může podat toliko jednu žalobu; případná další žaloba se vždy považuje za doplnění původní žaloby, přičemž je o obou jako celku i rozhodováno.

Použitá literatura a jiné zdroje

BOBEK, Michal, KÜHN, Zdeněk a kolektiv. Judikatura a právní argumentace. 2. vydání. Praha: Auditorium, 2013. ISBN 978-80-87284-35-3.

HANUŠ Libor in HAMUĽÁK, Ondřej (ed.). Fenomén judikatury v právu, Sborník z konference Olomoucké debaty mladých právníků 2009. 1. vydání. Praha: Leges, 2010. s. 21. ISBN 978-80-87212-29-5.

KNAPP, Viktor. Zvláštní logické argumenty v tvorbě práva. Právník. 1979, č. 10, s. 910. ISSN 0231-6625.

KOZÁK, Jan, BROŽ, Jaroslav, DADAM, Alexandr, STANISLAV, Antonín, STRNAD, Zdeněk, ZRŮST, Lukáš, ŽIŽLAVSKÝ, Michal. Insolvenční zákon a předpisy související. Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení. Komentář. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2019. s. 21. ISBN 978-80-7598-578-1.

MELZER, Filip, TÉGL, Petr. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1-117. 1. vydání. Praha: Leges, 2013. s. 234. ISBN 978-80-87576-73-1.

MELZER, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011. s. 224. ISBN 978-80-7400-382-0.