Právní stanovisko ve věci možnosti zajištění výkonu činnosti insolvenčního správce třetími osobami

6. 2. 2018

Insolvenčním správcům poskytujeme služby, které jsou v souladu s platnou a účinnou právní úpravou. Jedná se tedy jak o provozovny, tak i personální a materiální zajištění této služby.

“Insolvenčním správcům poskytujeme služby, které jsou v souladu s platnou a účinnou právní úpravou. Jedná se tedy jak o provozovny, tak i personální a materiální zajištění této služby. Dostupná relevantní judikatura explicitně připouští, aby činnosti insolvenčního správce v provozovně byly zajišťovány třetími, pověřenými či zmocněnými osobami. Insolvenční právní předpisy umožňují zmocnění třetích osob k výkonu některých činností insolvenčního správce s tím, že insolvenční správce nese plnou odpovědnost za to, že tyto činnosti budou vykonávány způsobilými osobami a to řádně, svědomitě a s potřebnou odbornou péčí. Věřím, že Ministerstvo spravedlnosti nebude zasahovat do ústavního pořádku, neboť správci jsou osobami, kterým byly svěřeny některé funkce veřejné moci, nicméně současně se pohybují v tržním (soutěžním) prostředí.”

uvádí Tomáš Valášek, ředitel Insolvence 2008, a.s.

Advokátní kancelář Vilímková Dudák & Partners, advokátní kancelář, s.r.o., IČO 285 08 939, se sídlem Karolinská 661/4, Karlín, 186 00 Praha 8, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl C, vložka 146740 (dále jen “VD&P”), byla obchodní společností: Insolvence 2008, a.s., IČO 277 59 725, se sídlem Kopečná 231/10, Staré Brno, 602 00 Brno, zapsanou v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Brně, oddíl B, vložka 5278 (dále jen “Společnost”), požádána o právní stanovisko ve věci možnosti zajištění výkonu činnosti insolvenčního správce třetími osobami (dále jen “Právní stanovisko”).

VD&P poskytuje vyžádané Právní stanovisko, jak je uvedeno níže. VD&P v této souvislosti výslovně upozorňuje, že závěry Právního stanoviska nemohou žádným způsobem vyloučit případný extenzivní výklad insolvenčních právních předpisů ze strany dohledových orgánů. Dále VD&P sděluje, že nepřebírá odpovědnost za zjištění pramenů a informace v nich obsažené, na které je v tomto Právním stanovisku odkazováno, nebo které jsou v tomto Právním stanovisku citovány.

Toto Právní stanovisko bylo zpracováno podle právního stavu k 10. lednu 2018.

1. Východiska

Společnost poskytuje insolvenčním správcům po celé České republice komplexní software pro vedení insolvenční agendy nazvaný “Insolvenční správce”. Společnost rovněž pořádá pro insolvenční správce vzdělávací akce, semináře a konference, na kterých vystupují přední odborníci na oblast insolvenčního práva. Společnost působí na trhu softwaru pro insolvenční správce dlouhodobě a je pro insolvenční správce respektovaným partnerem.

V rámci zkvalitňování a rozšiřování portfolia služeb pro insolvenční správce Společnost spustila službu “Provozovna”, která primárně spočívá ve zřízení a následném zajištění fungování provozovny pro insolvenčního správce, který o takovou službu projeví zájem (dále jen “Služba“). Služba je pro insolvenčního správce zajišťována Společností, resp. jejími zaměstnanci, s tím, že Služba konkrétně zahrnuje zajištění následující agendy pro insolvenčního správce:

  • příjem pošty a telefonátů;
  • drobnou administrativu v rozsahu dohodnutém s insolvenčním správcem;
  • zajištění chodu provozovny (kanceláře) po technické i organizační stránce;
  • vyzvednutí přihlášek u příslušného insolvenčního soudu, jejich scan a elektronický export, příp. vklad do systému “Insolvenční správce”.

Dne 1. listopadu 2017 vydal Odbor Insolvenční Ministerstva spravedlnosti České republiky (dále jen “Ministerstvo“) stanovisko k přípustnosti účasti třetích osob na činnosti insolvenčního správce v rámci insolvenčního řízení (dále jen “Stanovisko MS“). Ze Stanoviska MS především vyplývá, že Ministerstvo považuje výkon činnosti insolvenčního správce kýmkoliv jiným než zaměstnanci insolvenčního správce (a v některých případech zaměstnanci dlužníka, příp. zmocněnci) za rozporný s platnou a účinnou právní úpravou.

Předmětem a cílem tohoto Právního stanoviska je ve světle recentního Stanoviska MS právně posoudit a vyhodnotit zákonnost zajištění výkonu činnosti insolvenčního správce třetími osobami, zejména ve zřízené provozovně, a to primárně s ohledem na platnou a účinnou právní úpravu výkonu činnosti insolvenčního správce, relevantní judikaturu a případné další dostupné prameny.

2. Použitá právní úprava, relevantní judikatura a další prameny

Při přípravě tohoto Právního stanoviska byly využity následující zdroje:

  • Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “Insolvenční zákon“);
  • Zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “Zákon o insolvenčních správcích“);
  • Vyhláška Ministerstva č. 355/2013 Sb., o úředních hodinách provozovny, o označování sídla a provozovny a o činnostech, které je insolvenční správce povinen zajišťovat v provozovně, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “Vyhláška“);
  • Zákon č. 64/2017 Sb., kterým se mění Insolvenční zákon a některé další zákony, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “Zákon č. 64/2017 Sb.“);
  • Důvodová zpráva k Insolvenčnímu zákonu;
  • Důvodová zpráva k Zákonu o insolvenčních správcích;
  • Důvodová zpráva k Vyhlášce;
  • Důvodová zpráva k Zákonu č. 64/2017 Sb.;
  • Stanovisko MS;
  • Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. února 2016, sp. zn. Pl. ÚS 17/15;
  • Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. července 2014, č. j. 1 VSOL 357/2014-B- 17;
  • Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19. června 2014, č. j. 2 Afs 86/2013-31;
  • Odborný komentář k Insolvenčnímu zákonu.1

3. Právní posouzení a vyhodnocení

Stanovisko MS dospívá k závěru, že insolvenční správce může jakožto procesní subjekt jednat pouze osobně nebo prostřednictvím svých zaměstnanců či zaměstnanců dlužníka, a že jiné třetí osoby nejsou oprávněny jednat za insolvenčního správce při výkonu jeho funkce jakožto procesního subjektu (s výjimkou incidenčních sporů a jiných řízení). Dále Stanovisko MS uvádí, že využití třetích osob pro výkon funkce insolvenčního správce je v insolvenčním řízení přípustné toliko výjimečně, a to ve zvlášť odůvodněných případech a vždy pouze ve vztahu ke konkrétnímu jednání.2

1 Hásová, J. a kol.: Insolvenční zákon. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1504

2 Ministerstvo je z pozice gestora insolvenčních právních předpisů oprávněno vydávat právní stanoviska, která však nemají právní závaznost, což je výslovně uvedeno i na konci předmětného Stanoviska MS.

Na úvod je potřeba uvést, že přijetím Zákona č. 64/2017 Sb. jakožto novelizace Insolvenčního zákona s účinností od 1. července 2017 nedošlo ke změně v pojetí zajištění fungování provozoven insolvenčních správců prostřednictvím třetích osob. Klíčovým cílem sledovaným zákonodárcem při přijetí Zákona č. 64/2017 Sb. bylo snížit počet provozoven insolvenčních správců, které jsou zřizovány jako fiktivní a prakticky nefungují. Důvodová zpráva k tomu ve výčtu problematických oblastí výslovně uvádí následující nežádoucí jev: “obcházení hlavního smyslu a účelu insolvenčního zákona v podobě masivního zřizování fiktivních nebo nefungujících provozoven insolvenčními správci za účelem zvýšení nápadu nových insolvenčních věcí v oblasti oddlužení bez možnosti tomuto negativnímu jevu ze strany Ministerstva spravedlnosti účinně zabránit.”.

Vzhledem k tomu, že Společnost poskytuje Službu ze zcela opačného důvodu, a to za účelem zřizování materiálně i personálně řádně zabezpečených a fungujících provozoven insolvenčních správců, Společnost postupuje v souladu se smyslem a účelem novelizace provedené Zákonem č. 64/2017 Sb., tj. platnou a účinnou úpravou výkonu činnosti insolvenčních správců.

K tomuto závěru VD&P dospívá na základě argumentace, která je podrobně rozvedena níže.

A) Insolvenční zákon počítá se zastoupením insolvenčního správce třetími osobami

Podle ust. § 40 odst. 3 Insolvenčního zákona platí, že: “Insolvenční správce může pověřit svého zaměstnance i zaměstnance dlužníka, aby za něho jednal v soudních a jiných řízeních; tím není dotčena jeho odpovědnost podle tohoto zákona.”.

Podle § 37 odst. 2 Insolvenčního zákona platí, že: “…insolvenční správce odpovídá i za škodu nebo jinou újmu způsobenou osobami, kterých použil k plnění svých úkolů. To platí i pro zaměstnance dlužníka, působící v rozsahu své dosavadní činnosti, nebo pro jiné osoby ve smluvním vztahu s dlužníkem.”.

Ustanovení § 77 odst. 2 Insolvenčního zákona stanoví, že: “Písemnost určenou insolvenčnímu správci včetně písemnosti doručované do vlastních rukou mohou přijmout také jeho zaměstnanci, jakož i jiné fyzické osoby, které k tomu insolvenční správce zmocnil.”. Přitom platí, že přijímání písemností je jedna z povinností insolvenčního správce stanovená Vyhláškou, konkrétně ust. § 4 odst. 1 písm. a) Vyhlášky.

Insolvenční zákon zjevně počítá s tím, že insolvenční správce může užít k plnění svých úkolů třetí osoby. Omezení na zaměstnance či zaměstnance dlužníka se dle gramatického a systematického výkladu ust. § 40 odst. 3 Insolvenčního zákona vztahuje jen na zastupování v soudních a jiných řízeních. Takové služby Společnost v rámci Služby neposkytuje. Naopak ust. § 37 odst. 2 Insolvenčního zákona předvídá užití třetích osob insolvenčním správcem pro plnění svých úkolů, přičemž je logicky zakotvena odpovědnost insolvenčního správce za případně způsobenou škodu nebo jinou újmu. V této souvislosti je nutné upozornit, že úmyslem zákonodárce jistě nebylo rozlišovat pojmy “funkce” insolvenčního správce a “činnost” insolvenčního správce způsobem, jakým to činí Stanovisko MS. Přístup Ministerstva neodpovídá ani gramatickému ani teleologickému výkladu insolvenčních právních předpisů, neboť insolvenční správce vykonává činnost (je činný), ať už v užším či širším smyslu slova.

Z citovaných ustanovení Insolvenčního zákona vyplývá, že Insolvenční zákon ve spojení s Vyhláškou výslovně umožňuje zmocnění třetích osob k výkonu některých povinností insolvenčního správce.

B) Princip odpovědnosti za výsledek činnosti insolvenčního správce

Ustanovení § 36 odst. 1 Insolvenčního zákona uvádí: “Insolvenční správce je povinen při výkonu funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí; je povinen vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře. Společnému zájmu věřitelů je povinen dát při výkonu funkce přednost před zájmy vlastními i před zájmy jiných osob.”.

Ustanovení § 37 odst. 1 Insolvenčního zákona stranoví: “Insolvenční správce odpovídá za škodu nebo jinou újmu, kterou dlužníku, věřitelům nebo třetím osobám způsobil tím, že při výkonu své funkce porušil povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem nebo rozhodnutím soudu, jakož i tím, že při jejím výkonu nepostupoval s odbornou péčí. Této odpovědnosti se insolvenční správce zprostí, jen když prokáže, že škodě nebo jiné újmě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě požadovat se zřetelem k průběhu insolvenčního řízení.”.

Podle již výše citovaného § 37 odst. 2 Insolvenčního zákona platí, že: “…insolvenční správce odpovídá i za škodu nebo jinou újmu způsobenou osobami, kterých použil k plnění svých úkolů. To platí i pro zaměstnance dlužníka, působící v rozsahu své dosavadní činnosti, nebo pro jiné osoby ve smluvním vztahu s dlužníkem.”.

Princip odpovědnosti za výsledek je spolu se zákonnou povinností insolvenčního správce postupovat při výkonu funkce svědomitě a s odbornou péčí klíčovým aspektem výkonu činnosti insolvenčního správce, kterou je insolvenční správce povinen vždy a za všech okolností zajistit.

Je zcela v souladu s principy insolvenčního práva i povahou funkce insolvenčního správce, pokud insolvenční správce zajistí výkon činností, u kterých to insolvenčními předpisy není zakázáno, třetími osobami. Současně je naprosto logické a pochopitelné, že konečná odpovědnost za výsledek činnosti těchto třetích osob bude vždy ležet na insolvenčním správci, který je povinen vykonávat svou funkci v souladu s právními předpisy. K tomu je potřeba uvést, že správce plně odpovídá za to, že výkon některých činností svěří (jednorázově či průběžně) osobě, která je k tomu profesně kvalifikovaná a morálně způsobilá.

C) Relevantní judikatura k otázce osobního výkonu činnosti insolvenčního správce

Ve vztahu k předmětu tohoto Právního stanoviska je dále potřeba upozornit na dostupnou relevantní judikaturu, která podporuje závěr o zákonnosti Služby:

Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. února 2016, sp. zn. Pl. ÚS 17/15 

Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. února 2016, sp. zn. Pl. ÚS 17/15 k otázce osobní přítomnosti insolvenčních správců v provozovnách uvádí následující: “…zvláště pak uvedená ustanovení § 37 odst. 2 a § 40 odst. 3 tohoto předpisu zřetelně akcentují skutečnost, že insolvenční správce může užít jiných osob k plnění svých úkolů …, nevyžaduje-li zákon, aby v určitých případech provedl daný úkon osobně.”. Dále k tomuto Ústavní soud konstatuje: “Ani ze zákona o insolvenčních správcích nevyplývá žádný požadavek osobního výkonu funkce insolvenčního správce. Užívá-li pak zákonodárce v tomto zákoně slovní obrat ‘skutečně vykonává činnost’ (§ 5a odst. 1 a 4), není možno je vykládat tak, že se jím rozumí osobní výkon činností samotným správcem, nýbrž že je ve svém sídle či provozovně fakticky činný, byť jsou konkrétní činnosti zajišťovány jeho zaměstnanci nebo jinými pověřenými, zmocněnými osobami. Ostatně i samotné zákonné zmocnění v § 5a odst. 8 zákona o insolvenčních správcích jednoznačně hovoří toliko o povinnosti ‘zajistit’ realizaci činností v provozovnách, a nikoli o povinnosti je osobně vykonávat. Již odsud je zřejmé, že založením povinné přítomnosti samotných správců v provozovnách se vyhláška v rozporovaných ustanoveních ocitá v prostoru mimo zákon (praeter legem).”

Ústavní soud České republiky svým rozhodnutím výslovně umožňuje, aby činnosti insolvenčního správce byly zajišťovány třetími, pověřenými či zmocněnými osobami. Vedle toho je klíčové, že, i pokud by se teoreticky osobní přítomnost insolvenčních správců v provozovnách dala dovodit z podzákonných prováděcích předpisů, takový přístup by byl protiústavní.3

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. července 2014, č. j. 1 VSOL 357/2014-B-17

Vrchní soud v Olomouci v usnesení ze dne 22. července 2014, č. j. 1 VSOL 357/2014-B-17, konstatuje: “Z žádného ustanovení insolvenčního zákona, zákona o insolvenčních správcích, a ani z prováděcí vyhlášky nevyplývá, že by insolvenční správce musel být na každé provozovně nebo v sídle přítomen vždy osobně a po celou dobu úředních hodin. Nutno proto souhlasit s námitkou, že skutečným výkonem činnosti insolvenčního správce je třeba rozumět faktický výkon činnosti insolvenčního správce, a to buď přímo samotným insolvenčním správcem, popř. osobami, které insolvenční správce zmocnil k výkonu své činnosti.”.

Vrchní soud v Olomouci dále v usnesení ze dne 27. června 2016, č. j. 2 VSOL 358/2014 ohledně povinnosti insolvenčního správce být osobně přítomen v provozovně uzavírá, že insolvenční předpisy takovou povinnost nezakotvují. Naopak výkon některých činností insolvenčního správce lze zajistit prostřednictvím zmocněných osob.

K tomuto je nezbytné uvést, že citované usnesení Vrchního soudu v Olomouci bylo byla posvěceno názorem kolegia Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky, který byl zaujat prostřednictvím publikace rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci v tzv. zelené sbírce pod č. R 91/2014.

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19. června 2014, č. j. 2 Afs 86/2013-31

Podpůrně lze odkázat také na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19. června 2014, č. j. 2 Afs 86/2013-31, podle kterého: “…není pochyb o tom, že úkolem spadajícím do rámce § 36 insolvenčního zákona je také povinnost insolvenčního správce zajistit řádný chod své funkce i v době své nepřítomnosti v zapsaném sídle (pozn. VD&P: tím spíše provozovny dle logického argumentu a maiori ad minus). K tomu, kromě obecně použitelných institutů pracovního a civilního práva (pověřený zaměstnanec, smluvní zastoupení, příkazní smlouva, atp.), slouží i speciální institut zástupce insolvenčního správce…”.

Také Nejvyšší správní soud výslovně připouští možnost výkonu některých činností třetími osobami, samozřejmě při zachování odpovědnosti principu za výsledek, tj. plné odpovědnosti insolvenčního správce za řádný (zákonný) a svědomitý výkon funkce.

D) Povaha činností zajišťovaných v rámci Služby v provozovnách

Vyhláška v ust. § 4 nazvaném: “Činnosti, které je insolvenční správce povinen zajišťovat v provozovně” stanoví:

  • odst. 1, že “Insolvenční správce je povinen v každé své provozovně v úředních hodinách zajišťovat činnosti stanovené insolvenčním zákonem, a to zejména
  1. přijímání písemností,
  2. poskytování součinnosti insolvenčního správce,
  3. umožnění proplácení částek určených pro jednotlivé věřitele v rozvrhovém usnesení,
  4. evidování doby a důvodů přechodného uzavření provozovny.”

Je přinejmenším s podivem, že Stanovisko MS o tomto zcela zásadním rozhodnutí s ústavním přesahem v oblasti výkonu činnosti insolvenčních správců nehovoří.

V odst. 2, že “Je-li insolvenční správce určen v insolvenčním řízení postupem podle § 25 insolvenčního zákona, je insolvenční správce nebo ohlášený společník, je-li insolvenčním správcem veřejná obchodní společnost, povinen v provozovně po celou dobu úředních hodin zajišťovat alespoň v provozovně umístěné v obvodu soudu rozhodného pro určení, a nemá-li takovou provozovnu, v nejbližší provozovně, činnosti bezprostředně související s tímto insolvenčním řízením, a to zejména

  1. shromažďování podkladů pro insolvenční řízení,
  2. umožnění účastníkům insolvenčního řízení nahlédnout do seznamu přihlášených pohledávek a do dokladů, na jejichž základě byl sestaven,
  3. jednání s dlužníkem”.

Z hlediska gramatického je ze shora citovaného ustanovení Vyhlášky patrné, že insolvenční správce je povinen v provozovně zajišťovat vyjmenované činnosti, a to v souladu insolvenčními právními předpisy. Gramatický výklad slovesa “zajistit” přitom zjevně nasvědčuje tomu, že insolvenční správce je povinen na svou odpovědnost obstarat, aby uvedené činnosti byly na provozovně řádně zajištěny. Pokud by bylo cílem skutečně zajistit nepřetržitou osobní přítomnost insolvenčního správce na provozovně, jakkoliv toto není reálně možné, nic by nebránilo vložení slova “osobně” do citovaného textu Vyhlášky. Je jen velmi stěží představitelné, že by měl insolvenční správce např. osobně přebírat veškeré doručované písemnosti.

Dle informací, které měla VD&P pro přípravu tohoto Právního stanoviska k dispozici, je podstatou Služby právě to, aby byly v rámci provozovny zajištěny činnosti, ke kterým je insolvenční správce dle ust. § 4 Vyhlášky povinen.

K tomu lze srovnat text Vyhlášky a obsahovou náplň Služby:

o přijímání písemností – administrativa spočívající v přebírání listovních / vyzvedávání elektronických zásilek a související organizace;

o poskytování součinnosti insolvenčního správce – různé úkony administrativní povahy, které jsou vždy předem konzultovány s insolvenčním správcem, insolvenční správce je osobně přítomen u těch úkonů, u kterých to insolvenční právní předpisy vyžadují, ostatní úkony jsou zajištěny v rámci Služby;

o umožnění proplácení částek určených pro jednotlivé věřitele v rozvrhovém usnesení – vždy zajišťuje insolvenční správce osobně;

o evidování doby a důvodů přechodného uzavření provozovny – administrativa spočívající ve vedení příslušné evidence;

o shromažďování podkladů pro insolvenční řízení – z hlediska fungování Služby se jedná o přeposlání pošty, ostatní agendu vždy zajišťuje insolvenční správce osobně;

o umožnění účastníkům insolvenčního řízení nahlédnout do seznamu přihlášených pohledávek a do dokladů, na jejichž základě byl sestaven – všechny úkony jsou vždy předem konzultovány s insolvenčním správcem, insolvenční správce je osobně přítomen u těch úkonů, u kterých to insolvenční právní předpisy vyžadují4, ostatní úkony jsou zajištěny v rámci Služby;

o jednání s dlužníkem – vždy zajišťuje insolvenční správce osobně, v rámci Služby je pouze organizován kalendář provozovny.

Z uvedeného přehledu je zjevné, že podstatou Služby je výhradně administrativní, organizační a komunikační zajištění chodu provozovny insolvenčního správce, nikoliv převádění činností, ke kterým je insolvenční správce povinen, na třetí osoby, které k takovým činnostem nejsou podle právních předpisů oprávněny.

4 Na tomto místě je potřeba upozornit, že v jiné situaci je osoba pověřená či zmocněná insolvenčním správcem při realizaci Služby, pokud v provozovně reaguje na požadavky pracovníků dohledových orgánů Ministerstva při prováděné kontrole. V takovém případě lze zpravidla očekávat, že zmocněná či pověřená osoba požadavkům kontrolujících pracovníků vyhoví.

S tímto úzce souvisí obecná povinnost stanovená v ust. § 13a odst. 1 Zákona o insolvenčních správcích: “Personální a materiální vybavení insolvenčního správce musí být přiměřené povaze, rozsahu a složitosti jím vykonávaných činností.”. Služba uvedené ustanovení Zákona o insolvenčních správcích plně respektuje. K tomu dodáváme, že prováděcí právní předpis předvídaný v odst. 2 dosud nebyl vydán.

Podle ust. § 45 Insolvenčního zákona platí, že: “Insolvenční správce zachovává mlčenlivost o skutečnostech, o kterých zvláštní právní předpis stanoví povinnost mlčenlivosti, pokud se o nich dozvěděl při výkonu své funkce, a to i po jejím skončení; této mlčenlivosti jej v rozsahu výkonu této funkce může zprostit ten, v jehož zájmu ji má, nebo insolvenční soud. Totéž platí pro třetí osoby vykonávající činnosti, ke kterým je povinen insolvenční správce.”.

Ustanovení Insolvenčního zákona týkající se mlčelivosti, které je citováno ve Stanovisku MS, se týká pouze informací či skutečností, které jsou utajeny podle jiných právních předpisů (např. utajované skutečnosti, obchodní tajemství atd.). Mlčenlivost ve vztahu k těmto informacím / skutečnostem je při fungování Služby samozřejmě zajištěna. V této souvislosti je potřeba také reflektovat, že významná část insolvenčního řízení je veřejná prostřednictvím insolvenčního rejstříku, do kterého má možnost nahlížet kdokoliv dálkovým přístupem.

V této části lze shrnout, že pokud insolvenční správce zajistí, že v provozně je řádně přijímána a zapisována pošta, přijímány telefony, organizovány a sjednávány osobní schůzky apod., přičemž za zajištění řádného fungování provozovny insolvenční správce v plném rozsahu odpovídá, insolvenční správce nejedná v rozporu s insolvenčními právními předpisy. Za jakékoliv pochybení třetí osoby při zajištění činnosti v rámci provozovny samozřejmě ponese konečnou odpovědnost insolvenční správce (k tomuto podrobněji viz bod B) výše).

E) Právo podnikat garantované ústavním pořádkem

Dle čl. 2 odst. 2 ústavního zákona č 23/1991 Sb., ze dne 9. ledna 1991, kterým se uvozuje LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky (dále jen “LZPS“), platí: “Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.“.

Čl. 2 odst. 2 LZPS zakotvuje tzv. zásadu enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí, která vyjadřuje, že veřejnou moc lze uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon.5 Státní orgány tedy při výkladu právních předpisů nemohou jít proti smyslu a účelu právní úpravy ani nad rámec právní úpravy. Z tohoto pohledu není udržitelné, aby základní a zásadní atributy výkonu činnosti insolvenčního správce v provozovně byly regulovány na úrovni podzákonných právních předpisů. Vedle toho pak na ústavní úrovni nemůže obstát ani závěr, že tyto atributy budou stanoveny či závazně interpretovány a vynucovány mocí výkonnou.

Dále dle čl. 26 odst. 1 LZPS platí: “Každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.”.

Samozřejmě platí, že na insolvenční správce je přenesena část výkonu veřejné moci, kterou fakticky vykonávají pro stát. Je proto pochopitelné, že činnost insolvenčních správců je v mnoha ohledech regulována (analogicky lze v tomto kontextu odkázat např. na profesi exekutora či advokáta).

Současně je však potřeba zdůraznit, že na rozdíl např. od exekutorů jsou insolvenční správci více profesí, které byly svěřeny některé funkce veřejné moci, než úřední osobou, resp. orgánem veřejné moci, který by byl oprávněn dělat jen to, co je mu zákonem výslovně umožněno. Pro podporu tohoto závěru lze uvést následující příklady:

  • na rozdíl od exekutora, notáře apod. insolvenční správce není považován za úřední osobu ve smyslu ust. § 127 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů;
  • na rozdíl od exekutora či notáře se insolvenční správce nepovažuje za úřední osobu a jeho činnost se nepovažuje za výkon státní správy ve smyslu ust. § 4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, ve znění pozdějších předpisů, stát tedy neodpovídá za škodu způsobenou insolvenčním správcem jakožto soukromou osobou;
  • na rozdíl od exekutorů zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, neukládá v ust. § 21 možnost Policie České republiky poskytnout insolvenčnímu správci ochranu při výkonu činnosti.

Insolvenční správci se pohybují v tržním (soutěžním) prostředí a v jeho rámci usilují o dosažení zisku. Tento závěr plně obstojí také ve světle nálezu Ústavního soudu České republiky ve svém nálezu ze dne 9. února 2016, sp. zn. Pl. ÚS 17/15, který nad posuzovanou problematikou přemýšlí velmi podobně.

Regulace ze strany státu je v odůvodněných případech jistě legitimní, nicméně takto lze případně postupovat pouze na úrovni moci zákonodárné, nikoliv moci výkonné při nezávazném výkladu právních předpisů.

5 Viz Gerloch, A.: Teorie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2004. s. 35. 

4. Shrnutí klíčových závěrů

S ohledem na vše shora uvedené lze shrnout následující klíčové závěry tohoto Právního stanoviska:

  1. Společnost poskytuje insolvenčním správcům Službu za účelem zajištění materiálně i personálně řádně zabezpečených a fungujících provozoven insolvenčních správců, a to v souladu s platnou a účinnou právní úpravou.
  2. Insolvenční právní předpisy umožňují zmocnění třetích osob k výkonu některých činností insolvenčního správce s tím, že insolvenční správce nese plnou odpovědnost za to, že tyto činnosti budou vykonávány způsobilými osobami, a to řádně, svědomitě a s potřebnou odbornou péčí.
  3. Dostupná relevantní judikatura explicitně připouští, aby činnosti insolvenčního správce v provozovně byly zajišťovány třetími, pověřenými či zmocněnými, osobami.
  4. Podstatou Služby je výhradně administrativní, organizační a komunikační zajištění chodu provozovny insolvenčního správce, nikoliv vyvádění funkce insolvenčního správce na třetí osoby.
  5. Stávající výklad Ministerstva zasahuje do ústavním pořádkem garantovaného práva insolvenčních správců na podnikání, neboť insolvenční správci jsou osobami, kterým byly svěřeny některé funkce veřejné moci, nicméně současně se pohybují v tržním (soutěžním) prostředí.

Vilímková Dudák & Partners, advokátní kancelář, s.r.o.

Sdílet

Přihlaste se k odběru e‑mailů na semináře